Hermiona a její Tygři
Paní Grangerová si dělala vážné starosti o své duševní zdraví.
Její tříletá dcera Hermiona seděla v kuchyni na podlaze a spokojeně si žvatlala. Bavila se jako obvykle jakousi složitou hrou se sbírkou dřevěných vyřezávaných koček, kterým říkala „moji tygžíci“.
Paní Grangerová se nevyznala ve složité hierarchii tygří smečky a přes veškerou Hermioninu snahu příliš nechápala ani jejich dobrodružství. Problém byl v tom, že už několikrát zahlídla, jak se tygři pohybují. Otírali se Hermioně kolem nohou, předli a občas vydávali legrační zvuky, takové tesklivé: „Uajíííí.“
Z chmurných úvah na téma přepracovanost a návštěva psychiatra ji vytrhl zvonek.
„Dobrý den, jmenuji se Albus Brumbál. Potřeboval bych s vámi mluvit. Můžu dál?“
Komentáře
Přehled komentářů
No tak já si juchnu jako druhá, no co. :o)
Hezky ses s tím vypořádala. :o)
:o)
(eruška, 26. 12. 2009 10:46)chtěla jsem počkat, až si každý obdarovaný zajuchá první, ale vzhůedem k tomu, že nikdo nejuchá, tak juchám já. :o) nádhera, úplně to vidím. :o)
:o))
(Wee-wees, 26. 12. 2009 22:22)