Já nejsem mrtvá
26. 1. 2011
Vědomí Bábi Zlopočasné lehce klouzalo nad krajem, dotýkalo se myslí nočních živočichů a pozorovalo červenou nitku nesouladu vinoucí se mezi stromy. Bábi hledala. Polehoučku ohmatávala sny ptáků a pomalu se přibližovala ke zdroji neklidu. Ucítila vědomí ostré a opatrné jako tiše se vysunující drápky. Dotkla se obrysů, pohladila mourovatý povrch a vzala za červenou nitku. Zatáhla. Ponořila se.
Bylo to jako narazit hlavou do rámu dveří od latríny. Bábi se probrala ve svém těle, promnula si čelo, zasakrovala a šla postavit na čaj.
O chvíli později někdo tiše zaklepal na dveře.
„Pojď klidně dál Minervo. Kdo je to ten Volemord?“
objeveno pozdě, ale přece
(erč, 4. 2. 2011 21:35)