Severus Snape nebyl šťastný chlapec. Ostatně kluk, který vždycky vypadá, že jeho šaty před ním už tak dvacet let nosil jeho děda, který má mastné vlasy, ať si je myje, kolikrát chce, a který se ještě ke všemu jmenuje Severus, nebude asi nijak zvlášť rozjuchaný. Dneska byl ovšem nešťastný dvojnásob.

Byl Štědrý den a to znamenalo, že jeho máma bude celý den telefonovat jeho tátovi a křičet na něj, ať už se sakra nevrací, ale ať jí do háje kouká poslat nějaký prachy, aby měl Sev aspoň něco na sebe. Táta ale nikdy žádné peníze neposlal a máma plakala každý večer až do Silvestra.

Severus radši vypadl do lesa, tam mohl aspoň házet šišky po veverkách. Parchanti jedni rezavý, co těm chybělo? Kdyby aspoň Evansová mohla ven, ale ne, oni jsou doma a zdobí stromeček. Severus se ušklíbl a hodil zmrzlou šišku vztekle mezi stromy. I ty blbý veverky byly zalezlý.

Šiška se odrazila od kmene jakéhosi smrku a ozvalo se praskání větviček a šustění spadaného listí. Že by ti spratci přece jenom vylezli? Severus si nachystal další šišku. Jenže zpod stromu nevyběhla veverka. Vykulhalo zpod něj cosi hnědého, tak trochu puntíkatého a hodně, hodně zabláceného. Severus k tomu přišel a ono se to na něj podívalo. Hnědýma velkýma vlhkýma očima. A Severus byl ztracen.

O půlhodiny později zazvonil u Evansů.

„Ahoj Seve, co ty tady? A co to máš?“

„Našel jsem ji v lese. Má asi zlomenou nohu, podívej. Je to srnečka, postarám se o ni, aby nezmrzla. A jmenuje se Lily.“ V duchu dodal: „Protože má oči jako ty."