Agnieszka si pamatovala ten smrad. Všudypřítomný, pod kůži zalézající puch. Polévku z bramborových slupek. Kručení v žaludku, které po pár dnech přešlo v pevné sevření. Po týdnech už si nedokázala vybavit chuť čerstvého mléka. Znala jen ten smrad. A prázdné pohledy opuštěných dětí v ulicích.

A pak jeden večer maminčino tiché Zay gezunt, Agnieszka. Slzy. Kapesník na obličeji a zápach. Jiný, než byla zvyklá, nasládlý.

A pak jen tma tma tma.

Snídaně v cizí rodině. Otčenáš. Tak je to správně, Agnieszko. Dloubání do zad při mši. Sedni si, klekni, vstaň.

Kde jsou máma s tátou? A Bartek?

Neptej se, Agnieszko.

 *

Agnieszka se naučila mít je ráda. Byli na ni hodní, maminka s tatínkem i její noví sourozenci. Jen večer, těsně před usnutím, přicházela prázdnota. Kde se Bůh schovával?

Po válce to všechno začalo dávat smysl. Dozvěděla se o Ireně. O sanitce, která vozila mrtvé děti, oběti tyfu. O malých rakvích, chloroformu a odvaze. O táborech.

Z její rodiny nikdo nepřežil.

Našla aspoň Irenu, chtěla poděkovat.

Jenže ta pečlivě plánovaná slova se někam ztratila.

Jak mě mohla jen tak opustit? Dát mě k cizím? Věty, sotva hlasitější než zvuk slz dopadajících na kachličky.

Z lásky, kochanie moje, z lásky, vydechla Irena.