Magráta si dělala starosti. Přicházel svátek Prasečí hlídky a tak včera pověsila na dveře věnec. Zelený kruh vyjadřoval sílu země, červené hvězdy symbolizovaly moudrost věků a plátky citronu zajišťovaly nezbytné spojení s životní realitou. Uvázala ho přesně podle pokynů v Mažiji Ohlídání prasečího, ale měla takové nepříjemné tušení, že takhle by „věník nového roku vítající“ tak úplně vypadat neměl. Ty jeho žluté oči ji vážně děsily.

Zamyšleně vykoukla z okna a automaticky postavila na čaj. Po cestičce k domku se totiž blížily Stařenka s Bábi, zabrané do jakési veledůležité diskuze.

„Co to bylo?“ ptala se o chvíli později Bábi a podala si cukřenku.

„A co?“

„Ale takové jako když... říhnutí.“

„To nic, vítr někdy vydává pěkně divný zvuky, to vám řeknu“ prohlásila Stařenka a zamyšleně dodala, „neviděly jste Silvera? Přísahala bych, že tu ještě před chvilkou byl.“

Když o hodinu později odcházely, Silver pořád nebyl k nalezení.

„Doufám, že se brzo někde objeví,“ loučila se Magráta. Kdyby se byla podívala na dveře, neuniklo by jí, že věnec má kolem hvězdiček chomáček šedých chlupů a tváří se poněkud samolibě.

Ale Magráta se nepodívala.