Kdybych si mohla promluvit se svým o pět let mladším já, řekla bych jí:

Klídek, i za pět let se budeš probouzet vedle něj. Naučíš se říct si o to, co potřebuješ. Naučíš se líp naslouchat. Naučíš se ustoupit a naučíš se, kdy si dupnout. Nebude to krásný každej den, ale bude to to nejhezčí, co tě ve tvým krátkým životě potkalo.

Budeš se mít ráda o malej kousek víc. Ne, ještě pořád to nebude dost.

Nedokážeš jí odpustit. Ani za pět let. Ale pomaličku se to začíná rozpouštět. Budeš prosit a každej den odpustíš o malej kousek víc. Ale nebude to dost. Ještě ne.

Bude ti trvat další tři roky, než posbíráš odvahu. Ale až ji najdeš (a možná to bude to nejtěžší, cos zatím musela udělat), bude to stát za to. Pochopíš spoustu věcí. A hlavně ti dojde, že některý věci jsou prostě k nepochopení. A že je to tak dobře.

Potečou hektolitry slz. Asi milionkrát si řekneš, že jsi kráva a hysterka. Zůstaneš skleníkovou kytičkou. Jen se s tím naučíš trochu líp žít.

Neodstěhuješ se do roka. Zdržíš se celých pět let. Ale neutečeš a je to tak dobře.

Přijdeš o jednu babičku a spoustu iluzí. Pneumatika na břiše ti zůstane. Někteří kamarádi se tiše vytratí, ale získáš několik dalších na celej život. Včetně toho s velkým K.

I za pět let si budeš házet klacky pod nohy. Pořád budeš opakovat ty stejný přešlapy. Pořád tě to bude štvát. Jen postupem času některý z chyb vyměníš za jiný.

Zatím si nepřipustíš, že nejsi neschopná. Budeš se snažit, hlava to pobere, ale pořád to nebudeš cítit. Ještě ne.

Ale vzato kolem dokola, budeš moudřejší. O pět let. Plus mínus autobus.